Před časem jsem byla pozvaná na rozhovor do našeho místního líšnického zpravodaje, kde mě Dominika Rýparová vyzpovídala o metodě KonMari, o tom, jak jsem se k ní dostala, jaké bylo moje setkání s Marií Kondo nebo jak metodu vnímá můj manžel. Celý rozhovor si můžete přečíst i v tomto článku.
Míša Mrázková, kterou na webu i sociálních sítích můžete najít pod přezdívkou Více radosti, žije s manželem a dětmi v nepřehlédnutelném dřevěném srubu ve Vandrlici. Povídaly jsme si spolu o věčném nepořádku, životě s dětmi i umění přijímat a dávat.
Rozhovor s Dominikou Rýparovou pro Líšnický zpravodaj
Vždycky jsem metodu KonMari považovala za záležitost lidí, co mají rádi systém, jsou celí takoví srovnaní. Vy o sobě říkáte, že právě tak srovnaná a praktická vůbec nejste, ale tahle metoda vám dala možnost žít víc okamžikem.
(smích)
Řekla bych, že docela praktická jsem, ale nejsem typ, kterému říkám Monika z Přátel. Nejsem ten typ, který si potrpí na to mít všechno srovnané, kdo má ten systém jednoduše v DNA. Tuhle práci si skutečně často vybírají takoví lidé a klienti to často u mě předpokládají, ale není to tak. Na KonMari metodě mě fascinuje to, jak je jasná, daná, a když se jí v tom procesu třídění a rovnání domácnosti podržíme, tak to může vyhovovat různým druhům lidí a domácností. Skutečně může pomoci všem. Navíc tím, jak je to jasně dané, nemusíme nad tím nijak zdlouhavě dumat a jdeme krok po kroku dál.
Myslím, že je to pro spoustu lidí skvělá zpráva. Měla jsem z KonMari vždycky pocit, že budu muset být organizovaná, že přijdu o svou svobodu, budu se muset zbavit věcí, které mám ráda, ale nepotřebuju je…
I já sama jsem kdysi KonMari smetla ze stolu, že to není nic pro mě (smích). To už je tedy před mnoha lety. Kamarádka mi o tom vyprávěla a už jen jak začala s tím, že se jde podle nějakého pořadí, tak jsem si řekla, že to není nic pro mě. Ale nakonec mám pocit, že právě to, že jsem si tímhle prošla, že jsem jaká jsem a že jsem si tenhle svůj problém s organizací vyřešila, mi dává lepší možnost pomoct lidem, kteří jsou ve stejné situaci jako já kdysi. Protože ti skutečně organizovaní s tím nejspíš vůbec pomoct nepotřebují, oni to mají všechno „srovnané“.
Další věc, která mě děsila, bylo to, že mám udělat všechno najednou. U vás na webu jsem ale našla třídicí mapu, podle které se dá postupovat i po mnohem menších krůčcích…
Ta nejvíc pomůže v rodinách s malými dětmi, kde to chce velké odhodlání se do úklidu pustit, je potřeba vymezit si dost času, najít hlídání… Ono má smysl se do toho pustit ve velkém, uvědomit si, kolik věcí máme, prožít si ten šok. Pak je snazší i volit věci, které si chcete ponechat a které můžete a chcete poslat dál. Ale znamená to věnovat tomu hodně času. Pokud dodržíme to základní pravidlo postupovat v přesném pořadí kategorií, pak se to dá dál ještě rozdělit na podkategorie a pokračovat postupně.
Proč je tak důležité to pořadí?
Je to vymyšlené tak, že začínáme u oblečení, protože se nám u něj bude teoreticky rozhodovat nejsnáze. Postupně se dostáváme k dalším kategoriím a končíme tím, k čemu máme největší citové pouto. Smyslem je se v průběhu práce naučit věci propouštět. Řada lidí s tím má velký problém. Vědí, že toho mají moc, rádi by něco propustili, ale nedaří se jim. Myslím, že pomáhá právě i to vědomí, že třídění má nějaký řád, že někde začnu, někam směřuji, jdu postupně, jdu podle mapy a mířím někam k té své ideální vizi. To celý proces hodně zjednodušuje.
Na svém Instagramu jste zmiňovala seriál Netflixu Velký úklid s Marie Kondo, kde jsou vidět přecpané domácnosti amerických rodin. Zajímalo by mě, jestli jsou v tomhle nějaké kulturní rozdíly. Jak moc nacpané jsou ty české? Lišíme se nějak?
Asi bych si úplně netroufla to soudit z nějakého národního hlediska, myslím, že je to hodně individuální. Ale tak velmi obecně se dá říct, že Američané pravděpodobně mají celkově víc věcí, co se počtu týče. Mají větší domácnosti, větší šatníky, větší kuchyně, větší lednice. Mnohem víc nakupují, mají tam ty obrovské slevy a akce – v mnohem větší míře něž u nás. To bylo vidět právě i v tom seriálu. Ale takoví lidé jsou i u nás.
Já osobně jsem s tím taky měla docela problém. Hodně jsem nakupovala ve slevách, měla jsem hodně oblečení – ne tolik jako je vidět v tomhle seriálu, ale myslím, že kusově bez spodního prádla a ponožek bychom se k té tisícovce klidně dopracovaly. Ale většina z těch věcí vůbec nebyly žádné poklady. Měla jsem velkou radost, jak jsem nakoupila výhodně, brala jsem více barev od jedné věci, a trvalo mi docela dlouho, než jsem si uvědomila, že to vlastně vůbec výhodné není, že je mnohem lepší si koupit za plnou cenu něco, co se mi skutečně líbí, co využiju.
Díky KonMari se mi změnilo i spotřebitelské uvažování. To se stává mnoha lidem, že si uvědomí, že nechtějí tolik nakupovat ve fast-fashion řetězcích (obchody s nekvalitní ale moderní a relativně levnou módou, pozn. red.), ale začne je zajímat třeba i kritérium ekologie, materiálu nebo výroby samotné, nechtějí podporovat neférový obchod. Navíc když už věnovali tolik energie tomu, aby si věci protřídili, nechtějí si to znovu zaplácnout nějakou rychlou nákupní horečkou.
Jak takový kurz vypadá?
Vím, že teď probíhá on-line a neumím si to moc představit. Já jsem ho absolvovala naživo před čtyřmi lety v Londýně. Byly to takové velmi intenzivní dny plné přednášek a praxe, třeba ve skládání oblečení. Setkali jsme se také přímo s Marií Kondo, což byl velmi intenzivní zážitek, takže si neumím moc představit, že by to probíhalo online.
Co bylo přínosem toho kurzu? Nestačí si přečíst její knížky?
Největším přínosem byla rozhodně práce s klienty. To se z knížek nedozvíte, protože jsou dělané tak, aby si každý mohl třídit sám. Ale my jsme se dozvěděli opravdu hodně informací, jak na to. Jak třeba reagovat nebo postupovat, když nastávají problémy. Ale i dost organizačních věcí, tipů a triků.
To mi připomíná Mariiny seriály na Netflixu – spolu s úklidem vystupovalo na povrch obrovské množství emocí, na konci každého dílu bylo i obrovské zlepšení ve vztazích, urovnání vztahů, vyslovení věcí, o kterých se nikdy nemluvilo. Ale může se stát, že vztah tenhle úklid nepřežije?
Konkrétní zkušenost nemám. Ale pokud partneři nejsou naladění na stejnou vlnu, pak to problém být může. S úklidem a novým uspořádáním můžou přijít nepříjemnosti. Tady opět můžu mluvit z vlastní zkušenosti – když jsem se rozhodla věnovat tomu profesionálně, snažila jsem se všechno z té metody KonMari aplikovat, aby to bylo vyzkoušené, abych věděla, že když lidem něco předávám, tak to skutečně funguje. V jednu chvíli jsem byla vlastně striktnější než Marie Kondo. I tím, jak to v krvi tak úplně nemám, snažila jsem se o to víc důsledněji všechno dodržet.
A v jednu chvíli se proti tomu můj muž začal dost důrazně vymezovat a padaly věty jako „Jestli tady bude všude Marie Kondo, tak to bude buď Marie Kondo nebo já!“ (smích). Potom jsem hodně ubrala. Byla to pro mě moc důležitá zkušenost, teď už to máme zajeté tak, aby to vyhovovalo všem členům domácnosti, aby se v tom cítili dobře. Nelze nikoho přinutit, ale je dobré je inspirovat. Ta změna, kterou projdete je ale tak výrazná, že ji vnímají všichni členové domácnosti, a myslím si, že tímhle způsobem si k tomu můžou najít cestu, aniž by je kdokoliv tlačil.
My ženy máme často tendenci to vzdát, protože ten „bordel“ tam dělají ti ostatní. Narazila jsem ale už kdysi na téma dětských pokojů, které si my maminky děláme tak, jak se nám líbí, ale pro děti je těžké udržet v nich pořádek, nechápou, kam věci patří, je pro ně těžké se tam dostat…
V domácnostech s malými dětmi je skutečně těžké pořádek udržet. Já sama mám děti malé, Toníkovi je čtyři a půl, Aničce rok, ale už vidím, že máme doma větší nepořádek, než když jsme měli jen Toníka, a že je to čím dál těžší, přestože je to doma dobře zorganizované. I Marie Kondo sama přiznala, že se třemi dětmi má prostě někdy doma bordel. Myslím, že základ je mít méně věcí, těm vymyslet nějaký organizační systém který pochopí i ty děti, nejen maminka, která ho vymyslela. Každý by měl vědět, kam co patří. Můžeme tomu pomoct třeba označováním, u starších dětí už je zapojujeme. Jsou to jejich hračky, jejich oblečení, tak ať do toho můžou mluvit, samy si to označit třeba nálepkami, obrázky, barvami. Měly by chápat, že je to jejich pokoj a jejich odpovědnost. Je to ale běh na dlouhou trať.
Takže cílem KonMari metody vlastně není uklidit jednou provždy, ale spíš vytvořit systém, ve kterém úklid nebude už tak náročný…
Přesně tak. On je hrozně zavádějící podtitul knihy Zázračný úklid – Ukliďte si jednou provždy. Z určitého pohledu je to pravda, protože když ho provedeme, pak už by nám nikdy neměl zabrat tolik času. Ale rozhodně to není tak, že od teď už nebudete muset uklízet. Je potřeba hlídat věci, které do domácnosti přicházejí. A je dobré o tom mluvit i s okolím, třeba poprosit o dárky, které lze zkonzumovat, nebo o zážitek. A pokud to někdo nedodržuje, tak se na to dívat v duchu Marie Kondo, která říká, že proces obdarování končí tím obdarováním, a pokud pro tu věc nemáte využití, můžete ji poslat dál. Je úplně na vás, jak s tou věcí naložíte.
Tyhle předměty se doma zjevují nepozorovaně a je potřeba to jednou za čas projít. Vůbec s dětmi, které neustále rostou, mění se jejich potřeby, záliby i vkus. V tom jsou skvělé výměnné bazárky. Já mám ráda Swap Prague, na Facebooku najdete spoustu podobných skupin. Obecně na vytříděné věci jsou skvělé i obchody Sue Ryder, kde je prodají a peníze použijí na dobrou věc.
Mým velkým problémem jsou staré časopisy. Hromadí se doma, pořád si slibuji, že si je přečtu, mám strach, že mi v nich něco uteče. Ale vím, že když je jednoduše vyhodím, za chvíli si ani nevzpomenu a strašně se mi uleví…
Marie Kondo dokonce říká, že vás tyhle věci brzdí v rozletu. Když se vrátím k těm dárkům, tak to, že je nedáme pryč, znamená, že nežijeme tak úplně pro sebe, ale snažíme se naplnit očekávání druhých. Když si nechávám dárek, který se mi nelíbí, ale nechávám si ho, protože to je takové hloupé ho vyhodit, tak co tím vlastně říkám sobě samé? Co to symbolizuje? Jaké to má místo v mém životě? Co se týče knih, které jsme ještě nepřečetli, oblečení, které jsme nikdy neměli na sobě, materiálů k nastudování, které jsme nikdy neotevřeli – podle KonMari to má jít všechno pryč. Kolem nás by měly být jen věci, které pro nás něco znamenají, které aktuálně potřebujeme. Ona dokonce říká, že třeba to, že si schováváme studijní materiály, nás drží zpátky, brání nám v praktickém využití nebo v prohloubení zájmu, protože pořád víme, že si to někde můžeme přečíst, tak to lze ještě odložit.
Když si lidé objednají konzultaci, co vlastně řeší?
To je hodně individuální. Teď mám klientky, které bojují s tím základem – propustit nepotřebné věci. Ty mě chtějí mít u procesu třídění, abych jim s ním pomohla. Druhou velkou skupinou jsou maminky s malými dětmi, které nějakým způsobem oslovil i můj příběh a rády by s tou domácností něco udělaly, aby to bylo lepší. Často se doma cítí zahlcené – moc věcí, moc hledání, moc chaosu, a s tím chtějí něco udělat.
Máte možnost se ke klientům vracet s časovým odstupem? Vidět, jak jim to funguje?
Ne vždy to pak ještě vidím na vlastní oči. Ale zajímá mě zpětná vazba. Měla jsem třeba klientku, se kterou když jsme začínaly, tak měla přesně ty skříně, kam jenom házela věci a všechno na ni vypadávalo, když otevřela dveře. Ta si třeba našla velkou zálibu ve skládání oblečení, udělala si svůj systém, zdokonalila si ho, vyzkoušela různé vychytávky. Přitom při první konzultaci jsem měla pocit, že se mi s mým skládáním vysměje. A já tomu pořád nemůžu věřit, že si v tom našla takové zalíbení a dodnes skládá.
Tímto Dominice ještě jednou děkuji za moc milý rozhovor a zajímavé otázky a doufám, že jste se o mně dozvěděli zase něco nového.
0 komentářů